Sanatorium Waverly Hills: Místo kde straší

Budova sanatoria Waverly Hills škádlí už přes sto let lidskou fantazii. V místě, kde umírali pacienti nakažení tuberkulozou, totiž údajně straší. Vnitřní prostory se staly místem přenocování nejednoho dobrodruha a lovce duchů. Vesměs se shodují v tom, že prostředí je zde maximálně děsivé a že „něco cítili“. Někteří jdou ještě dál a bez zardění servírují informace o tom jak se potkali s duchem. Pravdou je, že sama budova budí respekt a soudný člověk si dvakrát rozmyslí, jestli tu přespí ikdyž v duchy nevěří.

Budova byla postavena v Louisville v Kentucky roku 1910. V té době řádila v Americe epidemie tuberkulózy a to takovou silou, že mnohdy likvidovala i malá města. Proti tomuto onemocnění nebyl žádný lék. Sanatorium Waverly Hills bylo postaveno na izolovaném místě a navrženo speciálně jako zařízení pro boj s tuberkulózou a její výzkum. Nemocnice ovšem byla natolik přetížena, že se v roce 1924 byla přistavěna další část budovy. V roce 1926 už bylo sanatorium považováno za nejkvalitnější zařízení pro nemocné tuberkulózou. I přesto zde stovky pacientů zemřely.  

Ve snaze najít co nejúčinnější lék proti nemoci zde byly údajně prováděny různé techniky a pokusy. Plíce nemocných byly při hledání léku údajně ozařovány ultrafialovým světlem, což mělo zabránit šíření bakterií. Mělo se za to, že čerstvý vzduch je pro boj s tuberkulózou nejúčinější, takže někteří pacienti byli vystavováni v zimní zahradě, nebo před obrovskými okny a to bez ohledu na to jaká byla zrovna sezóna. Další postupy byly ovšem daleko horší. Některým nemocným byly tlakem rozšiřovány plíce, nebo odstraňována žebra, aby plíce pobraly více kyslíku. O tom zda jsou tyto historky pravdivé se můžeme pouze dohadovat, jedna z oblíbených urban legends, která o sanatoriu koluje je ovšem postavena na pravdivém základu.

Pacienti do budovy vstupovali předními dveřmi, ale místnosti opouštěli v horším případě takzvaným tunelem smrti. Totiž aby nepřicházeli příliš do kontaktu s šílenou realitou (jednou z filozofií nemocnice bylo, že duševní zdraví pacientů je stejně důležité jako to fyzické), byl vybudován ve sklepě sanatoria tunel, který vedl až k dráze pod kopcem. Tudy se svážela těla pacientů, kteří nemoci podlehli.

V roce 1943 byla tuberkulóza díky novým léčivům takřka vymýcena, takže sanatorium se stalo nepotřebným. V roce 1961 bylo zavřeno, aby se z něj do roka stala ozdravná ubytovna pro seniory. Z důvodu zneužívání pacientů bylo zařízení kompletně uzavřeno v roce 1982.

Do roku 2001 se měnili majitelé budovy a přilehlých pozemků jako ponožky, zatímco majestátní komplex chátral a stal se útočištěm bezdomovců a feťáků. A také lovců duchů, nebo lidí, kteří sem prostě přišli nasbírat bobříky odvahy. A právě v tu dobu se začaly vyprávět historky o zjeveních, která tu někteří svědci měli.

Návštěvníci vyprávěli o tom jak v domě někdo křičel o pomoc, o bouchání dveří, světlech v oknech, nebo krocích v prázdné místnosti. Jedna z legend vypráví o tom, že se zde zjevuje muž v bílém plášti, viděn byl nejčastěji v kuchyni, přičemž se místnost, dlouhá léta opuštěná, zalila vůní vařeného jídla. Nejvíce pozornosti ale přitahuje páté patro budovy, kde byli umisťováni duševně nemocní pacienti s tuberkulózou. Právě tady se nachází místnost 502, která je předmětem mnoha pověstí a legend. Pokud sem jde jakýkoliv zvědavec za duchy, míří zpravidla sem.

V roce 1928 se údajně v tomto pokoji oběsila vrchní sestra, která byla v sociální tísni a práce s duševně nemocnými jí zrovna neulehčovala. V roce 1932 z okna stejného pokoje vyskočila další zdravotní sestra, ovšem dodnes je tématem spekulací zda ji někdo nevystrčil ven. To co návštěvníky nyní láká právě k tomuto pokoji je několik svědectví o podivných obrazcích, které se zjevují v okně, nebo hlasech, které se z místnosti údajně ozývají.

Jak vidno sanatorium Waverly Hills přitahuje svou děsivou minulostí řadu lidí, kteří plodí řadu příběhů. O tom zda tady skutečně straší se ale každý bude muset přesvědčit sám :-)

Kde se vzal Boogeyman

Boogeyman podle Francisca Goyi

Tak tohohle bubáka u nás nemáme jestli se nepletu. Měl by se schovávat v šatních skříních, nebo pod postelí, odkud vylétá jako mol a vraždí obyvatele domu. Ve střední americe se naopak objevuje za oknem, nebo v zelené mlze. Taková postava sama vybízí k nespočtu historek, protože asi každý zná ten pocit z dětství, že něco je pod postelí a pokud slezeme vtáhne nás to pod ní.

Boogeyman může být velký i malý, někde nosí pytel přes rameno, někde je to muž, v některých zemích Asie naopak žena. Vždy má ale jeden společný prvek. Odnáší zlobivé děti, které nechtějí spát.

Pověsti o Boogeymanech údajně sahají až do roku 150 n.l. Mělo by jít o tvory, kteří jsou rychlí a schovávají se ve skříních (ech). A říká se kde co, například i to, že boogeyman je původem vlkodlak. Cizinci sypou z rukávu nespočet historek.

V některých zemích je Boogeyman podivným chlapíkem, který nosí pytel přes rameno, a ve kterém nosí zlobivé děti. Asi nejvíce se strašák přiblížil realitě v 16. století. V té době totiž existovali lidé, kteří shraňovali sirotky, nebo opuštěné děti, a ve speciálních pytlích, nebo klecích je převáželi do sirotčinců. Spousta takto nalezených dětí, ale cestu nepřežilo kvůli šíleným podmínkám. Těmto „sběratelům“ se říkalo Hombre del Saco.

V 18. století přivezli francouzští námořníci historku o strašidlech, která se schovávají ve skříních, z Indonésie. Svým dětem vyprávěli o tzv. Bogies, termín se postupem času přeměnil na Boogeyman.

Na začátku dvacátého století měl přezdívku Boogeyman jeden z největších sériových vrahů Albert Fish, který své oběti jedl. Vraždil od roku 1920 až do roku 1930. Dlouho unikal spravedlnosti dokud v roce 1936 nebyl odsouzen k popravě na elektrickém křesle.

Sériový vrah Albert Fish, přezdívaný Boogeyman

Ještě před tím než byl zadržen jeden z největších masových vrahů, Pedro Lopez, byly pověrčivými domorodci jeho činy přisuzovány právě boogeymanovi. Lopezovi je přičítáno na 300 obětí v Jižní Americe, které zavraždil a snědl.

V průběhu stoletích se historky o Boogeymanech různí. Podle Wikipedie je v České republice Boogeyman nazýván bubákem, nebo hastrmanem a odnáší děti v pytlích. Pokud vím, tak u nás odnáší zlobivé děti v pytli výhradně čert.

Co se stalo s domem Normana Batese

Dům Normana Batese je jednou z nejzprofanovanějších budov známých z filmů. Černobílá fotografie se siluetou Anthonyho Perkinse se stala jakýmsi symbolem série Psycho. Není proto divu, že tak známý artikl nezůstal bez povšimnutí. Málokdo, ale ví, že stavba byla ušita na míru a postavena speciálně pro film. Tedy žádné hledání exteriérů. Dům i motel je dílem filmařů a dodnes terčem turistických výletů.

Budova byla postavena na pozemku studia Universal City v roce 1959 a to speciálně pro film Psycho a pod dohledem Alfreda Hitchcocka. Dům navrhli Joseph Hurley a Robert Clathworthy a to na základě obrazu House By The Railroad Edwarda Hoppera, který se právě na malování budov, nádraží i interiérů soustředil.

Původní stavby domu a motelu byly jen prázdné skořápky, pravá strana domu dokonce chyběla úplně. Proto také nebyla nikdy v originálním filmu vidět. Interiéry domu se tedy natáčely o kus dál na Sound stage 18-A, kde byly pokoje rovněž upraveny speciálně pro natáčení.

House By The Railroad Edwarda Hoppera

A v exteriérech kolem domu se natáčeli i další televizní pořady případně filmy, mimo jiné například western Pozvánka pro pistolníka s Yull Brynnerem, nebo komedie Moderní problémy s Chevy Chasem. V roce 1964 studio dostavilo pravou stranu domu a zahájilo takzvanou Tram Tour, což je jakási turistická stezka pro filmové fanoušky. Motel byl ovšem v roce 1979 zničen a samotný dům putoval na jiné místo. Teprve až v roce 1982, kdy se začalo s plány na natáčení Psycha 2, jej filmaři opět převezli na původní místo a dostavěli nový motel. V nové lokaci se potom odehrávali některé díly seriálů Knight Rider, nebo Different Strokes.

Pro Psycho III se v roce 1985 opět přestavoval celý motel. Na přestavbu Batesova domu, v tu dobu již přezdívaného Psycho House, došlo o dva roky později pro účely natáčení pilotního dílu seriálu NBC-TV - Bates Motel. V tu dobu vypadal dům zcela jinak a jeho kouzlo se vytratilo i pro turisty. Proto byl v roce 1994 opět přestaven do původní podoby a natáčel se zde jeden z dílů To je vražda, napsala.

Další renovace se dočkal motel a dům před natáčením remaku Psycha a to v roce 1998. Tentokrát se ovšem nepřestavovalo, nýbrž pouze malovalo, neboť původní stavby již nahlodával zub času. V současnosti je dvojice těchto staveb nejvyhledávanější atrakcí v Hollywoodu a nachází se i nyní na pozemku Universal Studios, a stále tudy vede Tram Tour pro turisty.

Víme jak nebezpečný je Exorcismus?

Filmy Exorcista nebo Vymítání ďábla Emily Rose jsou šokující kousky, které staví základy na skutečném příběhu. Všechny tyto filmy totiž čerpají z nejzprofanovanějšího případu vymítání ďábla, který se stal v sousedním Německu. Dovolil jsem si shrnout několik základních informací, které se o utrpení Emily Rose/Anneliese Michel objevily.

Fotografie Anneliese, které obletěly svět. Na prvním snímku před nemocí, na druhém po několika vyšetřeních a vymítání.

Anneliese Michel se narodila 21. září 1952 v Německu a od mládí byla přísně nábožensky vychovávána. Až do šestnácti let, kdy ji našla jedna z jejích sester ve svém pokoji zkroucenou na podlaze v podivné křeči, vedla normální a spokojený život. Vyrůstala se dvěma sourozenci a chystala se na studia. V roce 1968 se u ní začaly projevovat podivné poruchy chování, které se časem zhoršovaly a ústily až do sebedestruktivních stavů. Anneliese často pociťovala horko a podivný zápach, který nikdo další necítil. Trpěla křečovými záchvaty (v jednom si prokousla jazyk) a měla ošklivé vidiny. O rok později byla u dívky diagnostikována epilepsie a s ní zahájena i příslušná léčba.

Podle některých zdrojů si v témže roce stěžovala na hlasy démonů. Začaly se projevovat děsivé vize, kde se jí zjevoval satan. Podle některých zdrojů nebyla dokonce schopna pohlédnout na kříž s Ježíšem. Podle jiných zase obrazy Ježíše v domě, kde bydlela, rozbíjela. V létě 1973 žádají rodiče Anneliese kněze Ernsta Alta o to, aby zahájil vymítání ďábla, protože stav jejich dcery se výrazně zhoršil a více než co jiného připomíná posedlost. Dokázala dlouhé hodiny křičet cizími jazyky, záchvaty, kdy se zmítala na zemi i ve vzduchu byly častější a intenzivnější, kousala ostatní členy rodiny, a odmítala jíst normální potravu. Údajně jí to nechtěli dovolit démoni v těle. Jedla pavouky a uhlí, později dokonce pila svou moč.

Ernst Alt dostal povolení k vymítání od biskupa až po několika pokusech, odpověď většinou zněla, že Anneliese by měla žít zbožnějším životem. Roku 1975 povolení dostal a společně se specialistou na exorcismus Adolfem Rodewykem udělal první sezení, které probíhalo podle pravidel vymítání ze 17. století. Šokující výsledek zaznamenal na více než čtyřiceti páskách. Oba aktéři údajně hovořili s několika démony a duchy včetně Lucifera, Nera, Caina a Hitlera. Prostřednictvím Anneliese promlouvali jazyky, které se dívka neměla kde naučit.

Od září 1975 do července 1976 probíhalo vymítání takřka každý týden, někdy museli Anneliese držet až tři muži, jindy musela být přivázána. Měla rozbitá kolena, protože si během jedenácti měsíců více než 600krát klekla. Vidiny údajně postupně vymizely, dívka se dokonce na čas vrátila do školy, ovšem i nadále odmítala jíst a chřadla. Poslední den vymítání 30. června 1976 byla Anneliese vyčerpaná, vyzáblá, měla zápal plic a vysokou horečku. Den na to zemřela. Podle lékařů vyhladověla. Rodiče Anneliese a oba exorcisté byli odsouzeni k podmínečným trestům.

Příběh Anneliese nezůstal utajen. Psychiatři po celém světě zaznamenali po událostech zvýšenou návštěvnost lidí s podivnými vizemi (možná za to také mohl film Exorcist, který měl zhruba v té době premiéru), k jejímu hrobu se chodili modlit věřící, kteří ji považovali za osobu statečně bojující se zlem v těle. Věřili, že stále nenalezla klidu, i v hrobě nadále trpí a její tělo je netknuto. Na nátlak veřejnosti bylo roku 1978 tělo exhumováno, ovšem neslo znaky charakteristického rozkladu.

Fotografie fanatických jeptišek a kněze, kteří v roce 2005 ukřižovali a ukamenovali mladou jeptišku - údajně byla posedlá.

Události jsou děsivé nejen samotným příběhem ale také tím jak relativně nedávno se staly. V době kdy veškeré záhady drtí vědecká šetření na kousky, věří mnoho lidí v posedlost zlými démony. V roce 1995 zemřel žízní a hladem kdesi v USA muž, ze kterého byl vyháněn démon. Několik dní byl spoustaný bez jídla a vody. V červnu 2005, v rumunském klášteře v Tanacu zemřela 23 letá jeptiška na kříži. Byl z ní vymítán ďábel. V dubnu roku 2010 zemřela v Jižní Americe 14letá dívka, kterou podle místního pastora posedl ďábel. V kostele ji tloukl do břicha a nutil pít džus, dokud neomdlela a nebyla převezena do nemocnice. Bylo už pozdě. Letos v lednu byla ve Voroněži v Rusku udupána mladá dívka vlastními zfanatizovanými rodiči, protože se jim svěřila, že slýchá hlasy v hlavě. Nejprve musela vypít 5 litrů svěcené vody naráz a poté na ní skákali dokud neupadla do bezvědomí. Pomoc přivolala až druhý den ráno sestra dívky. „Rodiče“ se domnívali, že za tři dny vstane z mrtvých.

O tom zda Anneliese Michel skutečně posedl démon, nebo zda trpěla psychickou poruchou a epilepsií se vedou dodnes spory a pravděpodobně se i nadále vést budou.